„Děkuju, Arunáčalo!“
Mám-li vyprávění nějak začít, musím od této fotografie. Nehledejte v ní krásu indické přírody, ani uměleckou hodnotu. Kdo by snad tápal, ano jsem na ní já. A ani to není důvod, proč u ní chci své povídání začít. Důležitý je okamžik, kdy ji Marie ( jedna ze spoluIndiánek), pořídila. Vůbec jsem o její existenci nevěděla , až když jsme si po návratu vyměňovali své fotografie.Netušila jsem, že mě Marie fotografuje, ale na ten okamžik, kdy tento snímek vznikl nelze zapomenout.
Z mého indického deníku:….a pak nás čekala cesta blízko Arunáčaly- (tamilsky Annamalai). Vyprahlá, ale na rozdíl od předchozí pradakšiny ,klidná. Arunáčala se předváděla z různých pohledů. Jak vrchol hory –Šiva, tak i menší Parvátí byly tentokrát nejblíže, jak jsme je zatím viděli. Proplétali jsme se mezi stromy a keři úzkou pěšinou, na níž občas zvláštní symbol napovídal, že jdeme správně.
Cest okolo Arunáčaly je ale víc, a tak jsme tu a tam míjeli jinou pěšinku vedoucí tamtéž se stejnými „turistickými“ značkami. V půl desáté už bylo nesnesitelné vedro a tak každý stín stromu, který jsme míjeli, byl milosrdný. Vnitřní pradakšina je malebnější, blíž hory a v přírodě, ale dík velkému suchu je dovoleno jít jen její malý úsek. Vyhledali jsme místo kde jsme byli alespoň trochu chráněni od sálajícího slunce a částečně odpočívali a částečně se nechali unášet klidem, který Vám Arunáčala – věřte,nevěřte- poskytne v každém svém místě.Všichni povinně snědli banán( mimochodem jsou lahodné, a chuťově nesrovnatelné s jakýmkoliv banánem, který dostanete u nás) ne z hladu, ale protože jsme jich prostě vzali moc.. Nechtělo se nám do ruchu města, které už bylo na doslech . Ale blížil se čas oběda, který jsme nechtěli propásnout. A jak jsme tak pomalounku odcházeli z ticha a klidu přírody blížili jsme se k místu, kde vznikla tato fotografie a o němž do té chvíle,kromě Lady(vedoucí naší skupiny) nikdo z nás neměl ani zdání.
Před námi ,skoro v cestě, stál ve vysoké suché trávě veliký balvan a na něm jediný malý kamének. „Když třikrát uhodíte tímhle kamínkem do toho velkého kamene- říká se- zazní posvátná pranava ÓM a vyslovíte-li v duchu při tom poklepání své přání, Arunáčala Vám ho splní. Můžete si přát ale jen jedno, duchovní nebo světské“, prozradila Lada .
Myslím, že jsem byla předposlední. Roztřesenou rukou a s velikým respektem jsem vzala do dlaně kamének . Ano, slabika ÓM zazněla a já vyslovila své přání a věřila….
A to je ten okamžik na fotografii, kdy se dívám dovnitř sebe a s velikou pokorou prosím o splnění svého přání. A tady by se chtělo skončit. Ale vsadila bych se, že někomu zvědavost nedá zeptat se, co to bylo za přání a jestli se splnilo. Ano , Arunáčala má tu moc. Podívejte se ještě jednou na tu fotografii. Není vzácná jen pro mne. Možná i pro Vás. Proč? Je to okamžik, kdy jsem si přála mít místo, kde bych se doma mohla setkávat s těmi, koho joga zajímá, kdo jí chtějí poznat, kde bych mohla vyprávět, jak jsem viděla Indii a jak se hluboko vryla do mých vzpomínek a do srdce.. Je to okamžik, kdy začalo- tam u Arunáčaly- vznikat studio Annamalai.
„V indické mytologii máme strom, který splňuje přání. Když ten strom najdete, pak cokoliv si přejete, vše Vám splní. Arunáčala má stejný věhlas. Proto sem přichází při úplňku tolik lidí a chodí kolem ní.“
Z knihy Hovory o seberealizaci šrí Annamalai swamiho
„Chodit kolem hory je dobré. Ve slově pradakšina znamená slabika
Pra – smytí všech hříchů , da –splnění tužeb,kši-vysvobození z kolotoče zrození,na-vykoupení džňánou“
Ramana Maharši